Básník, textař a esejista Jiří Weinberger se narodil 2. července 1946 v Brně. Vystudoval obor Matematická statistika na Matematicko-fyzikální fakultě UK (1974 RNDr., 1991 CSc.). Po studiích pracoval ve Státním výzkumném ústavu materiálu, věnoval se biokybernetice a od roku 1991 působí jako ředitel konzultační a softwarové firmy, kde se specializuje na problematiku řízení projektů a jejich rizik. Výsledky své práce představil ve více než stovce odborných publikací uveřejněných v České republice i v zahraničí. Žije v Praze.
Literární tvorba Jiřího Weinbergera souvisí s jeho hereckými aktivitami (vystudoval herectví na LŠU, kde ho ovlivnil Ivan Vyskočil). Řada Weinbergerových básnických textů zhudebněná Michalem Víchem se stala základem improvizovaných kabaretních pásem. Weinbergerova poezie se nese v duchu nonsensu, což ji spolu s hravým charakterem výtvarné i grafické podoby knižních vydání (obrazová segmentace veršů a strof, místy dotažená téměř do kaligramu, ilustrace prorůstající textem apod.) vřazuje i do okruhu písemnictví pro děti. Sbírky Povídá pondělí úterku a Ach ty plachty, kde je mám? představovaly v druhé polovině 90. let výrazné oživení stagnující dětské poezie. Weinberger právem vzbudil pozornost funkční i tvarovou synkretičností a intertextuálními vazbami.
Vedle textů, které odkazují k tradičnímu rozměru nonsensové poetiky a sestávají z rytmizovaných rýmovaných obrazů s humorným i absurdním vyzněním (například text Šla teta Štěpa, jenž je parafrází anglických nursery-rhymes), se objevují i osobité verše, kde nonsensové postupy ústí až v krutou ironii (Divil se chodec po Praze). Autor bravurně zvládá hru s jazykem. Řetězce aliterací a paronomázií nechává plynout spontánně, ale často s významovým přesahem prostých jazykových hříček („Choboty / chobotnic / chatrné / chodníky / Chuchvalce / pohlednic / Afrika / z trafiky“).
Právě odtud pramení recepční alternativnost Weinbergerovy poezie, která nejostřeji vystupuje v zatím poslední sbírce Kroky po krách aneb Když se jde, všechno chce. Tato sbírka, byť formálně stále zakotvena v nonsensu, již některými texty vysloveně míří k dospělému adresátovi, ovšem platí pro ni slogan, provázející scénické provedení textů: „Určené pro dospělé, dětem neuškodí“. Jednotícím stavebním prvkem je repetiční kompoziční princip. Někdy jeho užití vede k posílení ústřední myšlenky (báseň Až mi zbyde jen pohled zpátky, sestávající ze tří identických strof), jinde se verše vracejí v refrénech, variačních obměnách s nápaditými konotacemi (Jdu a kliky mě chytají), nebo se báseň rozrůstá aditivním rozšiřováním až k překvapivé pointě (Listonoš z Krkonoš). Nad bezpečným prostorem hravého a fantazijního výmyslu však převažují sdělení vážná, alarmující. Pocity deziluze a ohrožení jsou vyjádřeny úsporně, lakoničnost se tu přitom přirozeně snoubí i s černým humorem: „Nesahej mi na psychiku / tam je samá kost.“
Komorně laděná próza Jakápak smůla? What Bad Luck? nemá s Weinbergerovou poezií mnoho styčných bodů. Děj dvojjazyčně tištěného textu (v uspořádání na šířku je vedle české verze anglická) je situován do pražské Stromovky. Park si ponechává charakter svébytného teritoria – je to „území bohaté skoro jako světadíl“. Ačkoli se dětskému čtenáři nabízí chlapecký hrdina v přiměřeně napínavé zápletce (pátrání po zaběhnutém psu), hlavním protagonistou zůstává samotný prostor Stromovky. (mš)
Bibliografie: Povídá pondělí úterku (Argo, Praha 1995), Ach ty plachty, kde je mám? (Vydavatelství Dopoledne & odpoledne, Praha 1996), Kroky po krách aneb když se jde, všechno chce (Vydavatelství Dopoledne & odpoledne, Praha 2001), Jakápak smůla? What Bad Luck? (Pragoline Publishers, Praha 2004).
Medailon je aktuální k roku 2004
Text byl uveřejněn na www.czlit.cz