Dnešní česká poezie pro děti, přes kvantitativní vzepětí, prochází vývojovou stagnací. I ve svých umělecky nejvýraznějších dílech pouze reprodukuje nebo rozhojňuje dominantní typ nonsensového, imaginativního a jazykově-hravého básnictví. Tento model, kulminující již v šedesátých až osmdesátých letech uplynulého století, reprezentovaný především tvorbou Josefa Kainara, Zdeňka Kriebla, Pavla Šruta, Josefa Bruknera, Jiřího Havla, Emanuela Frynty, Jiřího Žáčka, Michala Černíka, Jana Vodňanského, Jiřího Dědečka a dalších, jež představuje hlavní vývojovou linii tzv. nonsensového verše, se vyčerpal, zestereotypněl, pohybuje se v uzavřeném kruhu.
Perspektivní východisko k překonání stagnace soudobé poezie pro děti naznačují autoři, kteří nonsensovou poetiku svých sbírek, vesměs adresovaných věkově univerzálnímu čtenáři, obohacují o reflexi, epickou konstrukci a zejména o postmoderní synkrezi různých literárních žánrů a druhů umění: slovesného, dramatického, výtvarného a hudebního, umocňující recipientův smyslový a emocionálně-estetický zážitek. Mezi těmito autory zaujímá výjimečnou pozici básník Jiří Weinberger.
Již ve svém debutu z poloviny devadesátých let 20. století Povídá pondělí úterku (1995) vytvořil svéráznou variantu nonsensového typu dětské poezie. Jeví se tu jako autor bravurně zvládnuvší veršovou techniku, vybavený nevyčerpatelnou invencí, vytvářející tematicky objevný, dadaisticky hravý, imaginativní a melodický typ verše, založený na asociativní, absurdní, intelektově náročné, vtipné a eskamotérské hře se slovy. Tento tvůrčí přístup dokládá právě báseň Povídá pondělí úterku, jejíž název se stal pojmenováním celé sbírky:
|
Povídá pondělí úterku: Povídá úterý středě: Povídá středa čtvrtku: |
Povídá čtvrtek pátku: Povídá pátek sobotě: Povídá sobota neděli |
Nevšedními náměty, absurdními pointami, jazykovou hravostí ale i hlubšími myšlenkovými konotacemi se vyznačují například texty Zabloudila tlustá čára, Potkal atom atom, Šel jednou tchoř / šel na Okoř..., Byly dva panty / Pan Já a pan Ty..., Potkalo lano, potkalo uzel nebo Utíká mléko přes pole. Autor také mistrně využívá uměleckých postupů a prvků konkrétní a experimentální poezie. Svědčí o tom například báseň Jakpak asi vypadá?
Jakpak asi vypadá
báseň s koncem na začátku
uprostřed má křižovatku
má z obou stran stejnou patku
jako chléb ty zvědavá
Peču ti ji na památku
jako chléb ty zvědavá
má z obou stran stejnou patku
uprostřed má křižovatku
báseň s koncem na začátku
Jakpak asi vypadá?
V básníkově prvotině nalézají uplatnění i groteskní limeriky, do nichž ojediněle proniká černý humor (Divil se chodec po Praze / divil se vlastní odvaze / Šel se svou ženou / Šli na červenou / Osaměl chodec po Praze), zhudebněné texty, provázené notovými zápisy (Víte co leželo za městem, Uč se Franto esperanto) a významotvorná grafika. K melodickému vyznění veršů rovněž přispívá hojné užití aliterace (například Plavu si a zhruba v půlce / nakopnu vám palcem pulce / Palec praví: pane pulec / omlouvám se za ten štulec). Převažující absence interpunkčních znamének, zvýrazňující autonomnost veršové struktury, prozrazuje tendování Weinbergerovy poezie od vysloveně dětského čtenáře k příjemci pubescentnímu a dospělému.
Touto knihou J. Weinberger navázal na odkaz anglického klasika Edwarda Leara. Její poetikou je však nejvíce spřízněn s verši moderního amerického básníka Ogdena Nashe. V českém básnickém kontextu má pak nejblíže k poetice E. Frynty. Weinbergerova pozoruhodná autorská spřízněnost s tvorbou O. Nashe se markantně promítla do kongeniálního přebásnění jeho vybraných textů (za citlivé jazykové spolupráce Věry Bořkovcové), jež vyšlo v česko-anglické verzi pod názvem Kdyby Ogden uměl česky What if Ogden could speak Czech. (2006). Lyrickou tvorbu obou umělců spojuje zvláště nonsensový humor, grotesknost, aluzívnost, vynalézavá slovní hříčka a originální rým.
Tvůrčím principem autorovy druhé sbírky, Ach ty plachty, kde je mám? (1996), rozčleněné do sedmi oddílů a uzavřené básní - postscriptem, je rovněž nonsens a absolutní jazyková hra, projevující se dokonalým využitím rýmových potencí, obrazovou originalitou, motivickou inovací, překvapivými pointami a zvýrazněnou intertextualitou, respektující mentalitu dětského adresáta. Typickým výtvorem této poetiky je báseň Leze leze Tereza, v níž se objevuje i kalambúrní, tzv. roztržený rým.
|
Leze leze Tereza Pějme píseň o Tereze |
Leze leze dokola |
V knize výrazně přibylo zhudebněných textů s notovým záznamem skladatele Michala Vícha, do jejího obsahu autor přejal i několik čísel ze svého debutu. Další aluze zřetelně naznačují například verše Lištička Ryška a baron Uhlohydrát... nebo Hory doly černý les / já jsem se tím vlakem vez.
Do rozverné a zdánlivě nezávazné hry s jazykem však stále častěji proniká reflexe, kontemplace, melancholie, hořká deziluze i černý humor, promítající se i do zhrublého argotického výraziva. V souvislosti s tím se také počáteční jednoduché nonsensové popěvky proměňují v baladické skladby či v šansony, signalizující závažnější společenskou a etickou důsažnost. Počítají už s teenagerským nebo spíše s dospělým čtenářem. Jako například zhudebněná báseň Jestli mě namíchneš:
|
Jestli mě namíchneš Jestli mě namíchneš Ref: |
Chechtal ses mi ve vaně Tvý kosti hodím psovi |
Obdobné ladění mají například básně Až vyjdou pécéčka / z módy jak šusťáky..., Dříve než místečko v hrobečku / dostal jsem cestovní horečku..., Byl jednou jeden jarní hlupák nebo Zazpívej si se mnou / ještě naposled.
Stejnou poetikou se vyznačuje autorova třetí knížka veršů, nazvaná Kroky po krách čili když se jde, všechno chce (2000), zahrnující i básně vybrané z předchozích sbírek. Zřetelně již směřuje k hudebně-dramatickému pásmu a ke scénickému ztvárnění.
Básník své nonsensové texty opět konstruuje na principu motivické originality, svěží imaginace, jazykové hry, formální vynalézavosti a technické bravury. Nonsens tu má nejčastěji podobu komické slovní hříčky, rozvíjení vtipného nápadu ad absurdum, aktualizovaného lidového rčení, sémantického paradoxu, asociativního řetězce představ a šokující pointy. O to více překvapí - navzdory převažujícímu rozvernému tónu - výskyt básní hlubokomyslných, až filozoficky rozjímavých, vyjadřujících také pocit osamění (Houby hledám / ale nesbírám / protože nikoho nemám), existenciální obavu z civilizačních trendů (Na dně moře ležím / ještě při vědomí...), břitkou kritiku harpagonského zbožštění peněz a konzumního životního stylu (Jsou chudí duchem mnozí z těch, / co stále za mamonem pádí...), bytostnou touhu po harmonických mezilidských vztazích (Zazpívej si se mnou / ještě naposled...) i groteskní černý humor (Hajnej hejhajnej v polesí / hledá strom na němž se oběsí).
Autorova hravá, téměř dadaistická kreativita se ponejvíce uplatňuje v neobyčejné rozmanitosti veršové a strofické výstavby, narušující veškeré básnické konvence, ve svérázných modifikacích limeriku, ve významotvorné grafice, včetně kaligrafů a vtipné hry s diakritickými znaménky, ve výrazové exkluzivitě, funkčně čerpající ze všech slohových vrstev národního jazyka a nevyhýbající se ani novotvarům, dialektismům, vulgarismům a zkomoleninám, a především v perfektním využití rýmových možností, v objevných konfrontacích rýmujících se slov (papundekl-na kolena klekl, cikád-tykat, couvert-úvěr, matiné-nakyne, kupte-hup k té, z Bombaje-bomba je, můry-procedury, chlapci se pobijó-pro porfólio, aj) i ve zpřízvučnění zvukové stránky jazyka, projevujícím se četností hláskové instrumentace, aliterace, syntaktických figur, opakovaných slok a refrénů.
K tomuto modelu nonsensové poezie náleží i další Weibergerova sbírka Na konci chřipky je krásně! (2005) Obsahuje na šedesát abecedně seřazených básní (výjimku tvoří závěrečné pětiverší, jež dalo název celé knize), graficky ozvláštněných různou velikostí písma. Kromě textů stavějících na nonsensovém humoru, jazykové komice a hravosti jsou zde ve větší míře zastoupeny i verše kontemplativní, aktualizující, ironické i satiricky vyhrocené, s etickou, filozofickou a společenskou důsažností, adresované spíše dospělému vnímateli. V nich totiž poeta perzifluje nacionální sebestřednost (Do české pneumatiky / český vzduch!), fetišizaci peněz (Franta mi nabídl akcie) i chorobnou fobii celebrit (Poznal jsem príma balerínu ... Líbá jen pře igelit), vznáší ekologické a civilizační memento (Jsem vyhořelé palivo) nebo odkrývá absurdnost politické mašinérie (Parlament si odhlasoval / imunitu proti chřipce).
Symptomatickým znakem autorovy poetiky jsou četné aluze: na lidové písně, rčení, frazeologismy, literární díla apod., začleněné do neobvyklého kontextu, a v důsledku toho nabývající aktualizačního a komického efektu (Ať padne komu padne / Žádám pro všechny delfíny / vnadné i nenápadné / presumpci neviny. Nebo: Ve vlaku cejtím bezpečí / že nevyhynu po meči / že nevyhynou po přeslici / ti co maj rádi železnici), asociativní představové spoje, směřující k variování motivů a k popěvkům, neobyčejná pestrost veršových a strofických forem i rytmických schémat, mistrné využití rýmových možností, provázené - stejně jako u sbírky předcházející - originálními dvojicemi rýmujících se slov (např. sfingu-wirdsurfingu, ptákům-vakuum, můra-ouvertura, intimní-vyplivni) i bohatý výrazový rejstřík, funkčně těžící ze všech stylistických vrstev národního jazyka.
Právě v této oblasti tvorby Weinberger prokazuje výjimečnou vnímavost k mateřské řeči a ke slovnímu znaku vůbec: navrací jim původní smysl a estetickou tvářnost, odhaluje jejich komunikativní nesamozřejmost i sémantickou vyprázdněnost ve frázovité promluvě. K tomu nezřídka slouží slovní hříčky (např. v básních Kobercový nálet / létajících koberců..., Šel starý baron pro uhlí, S ječným zrnem žitným lánem nebo Největší jáma je Fudžijáma).
Zvýraznění melodického prvku Weinbergerových veršů a jejich stále intenzivnější tíhnutí k hudebně-dramatickému projevu vyústilo v tvorbu písňových textů (zhudebněných Janem Vondráčkem), provázejících osobitou dramatizaci pohádkové knihy slovenské autorky Taťjany Lehenové Je Miška myška? Jevištní inscenace (v režii Jana Borny), oslovující nejmenší diváky a jejich rodiče, která měla premiéru pod názvem Myška z bříška v pražském Divadle v Dlouhé na počátku roku 2006.
Básníkovy texty se víceméně podřizují hudebnímu rytmu písniček (v opakování strof, refrénech, rytmické rozvolněnosti aj.) a obsahově se váží ke komornímu příběhu o mamince, jež během devítiměsíčního těhotenství konverzuje se svým nenarozeným děťátkem, umocňujíce jeho poetické, imaginativní a humorné ladění. Verše si ještě podržují hravost, intertextualitu (v aktualizaci folklorních útvarů, např. Kdo dřív přijde / ten dřív semele..., Zdali ranní ptáče / dál doskáče / nežli jiné ptáče / doletí..., nebo Na koho naše oko padne / ten bude mít pech), hovorovou a expresivní frazeologii (Tak to si piš..., Pantáta dřepí a mele pantem aj.), ale již se oprošťují od rozverných a absurdních slovních hříček, autor volí jejich srozumitelnější grafické ztvárnění a nalézá v nich nové, eticky akcentované tematické polohy, dotvářející intimitu scénické narace (Brouzdám se pláži, Zlehýnka, Řidič si ráno za volant pevně sedne). A objevují se tu i lyrické skvosty, poetizace všednosti Prší poměrně často / však málokdy je duha a hymnus Chválím paprsek světla, doprovázející zrození dítěte.
Tvorba J. Weinbergera reprezentuje postmoderní básnictví, vymykající se jakémukoli apriornímu typologickému zařazení. Její osobitost tkví v prolnutí absurdně humorného a smysluplného zření reality, v němž ve vzácné symbióze koexistují nezávazný humor a závažné sdělení. Je projevem autorova poučeného hledačství a tvořivého experimentu, vyhlašujícího nesmiřitelný boj konvenci a stereotypu ve všech jejich podobách. Svou recepční otevřeností, nedourčeností a pluralitou je schopna komunikovat se čtenáři všech věkových kategorií a aktivizovat jejich imaginaci a myšlení. Její výrazný melodický aspekt ji předurčil k autorskému čtení, ke zhudebnění a scénickým montážím pro kabaretní vystoupení či muzikál, na nichž básník úspěšně participuje také jako textař písniček, zpěvák a herec.
Prameny
BORNA, J. - LEHENOVÁ, T. - VONDRÁČEK, J. - WEINBERGER, J. Myška z bříška.
Praha: Divadlo v Dlouhé, 2006.
NASH, O. - WEINBERGER, J. - BOŘKOVCOVÁ, V. Kdyby Ogden uměl česky. What if
Ogden could speak Czech. Praha: Baronet, a.s., 2006.
WEINBERGER, J. Povídá pondělí úterku. Hudba M. Vích. Praha: Argo, 1995.
WEINBERGER, J. Ach ty plachty, kde je mám? Hudba M. Vích. Praha: Dopoledne
& odpoledne, 1996.
WEINBERGER, J. Kroky po krách čili když se jde, všechno chce. Hudba M.
Vích. Praha: Vydavatelství a divadlo DOPOLEDNE & ODPOLEDNE, 2000.
WEINBERGER, J. Na konci chřipky je krásně! Brno: Knihkupectví a nakladatelství
Šimon Ryšavý, 2005.
Literatura
BOŘKOVCOVÁ, V. Jiří Weinberger, český Ogden Nash? Tvořivá dramatika,
1998, roč. 9, č. 1, s. 29-30.
PROVAZNÍK, J. Nahlédnutí do nových knížek. Tvořivá dramatika, 2002, roč. 13,
č. 1, s. 30.
SIEGLOVÁ, N. Básně Jiřího Dědečka a Jiřího Weinbergera v procesu komunikace.
In Cesta současné literatury pro děti a mládež. Dotyky, kontexty, literatura
pro mládež a didaktika. Slavkov u Brna: BM Typo.Edice Ladění, 2006, s. 34-38.
SIEGLOVÁ, N. Básně postmoderní a jiné. Ladění, 2005, roč. 10, č. 3, s.
16-17.
SIEGLOVÁ, N. Básnický prostor (O vydávaných básnických knihách). In URBANOVÁ,
S. a kol. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX.
století (Reflexe české tvorby a recepce). Olomouc: Votobia, 2004, s. 51-58.
SIEGLOVÁ. N. Jedna básnická alternativa. In Cesty současné literatury pro
děti a mládež: tradice a inovace. Slavkov u Brna: BM Typo. Edice Ladění,
2003, s. 72-75.
SIEGLOVÁ, N. Vývoj poezie pro děti. In ČEŇKOVÁ, J. a kol. Vývoj literatury
pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006, s. 66-82.
TOMAN, J. Dětská poezie 90. let. Ladění, 1998, roč. 3, č. 2, s. 6-9.
TOMAN, J. Lesk a bída současné české poezie pro děti. In Rozprava o současné
poezii. Plzeň: Západočeská univerzita, 2006, s. 115-126.
TOMAN, J. Na konvenci - nesmiřitelně hravě. Tvar, 2006, roč. 17, č. 9,
s. 21.
TOMAN, J. Nonsensové verše Jiřího Weinbergera. Ladění, 2001, roč. 6,
č. 2, s. 22-24.
Summary
The author analyzes the poetic writings for children and youth created at the
end of the 20th and beginning of the 21st centuries.
The author concludes that the so-called "nonsense" model, culminating
in the 70s and 80s with the works of well-known Czech writers of poetry for
children, eventually used up its options and became stereotyped.
The author sees that this stagnation is overcome in poetry which is enriched with reflection, epical construction and, in particular, a postmodern synthesis of various literary genres and types of art, and also in its effort to address not only children but grown-ups as well. Among such authors, the author believes that the poet and actor Jiří Weiberger holds an exceptional position.
The author analyzes the poetic works of the author such as, to name some of them: "Monday Talks to Tuesday". "Where Have I Put Those Sails?". "It´s Lovely at the End of the Flu". "Footsteps over Ice Floes", and the song texts to the play "Mousee from the Tummy" done by the Prague Theater "Divadlo v Dlouhé".
The late American nonsense poet Ogden Nash (to whom Weinberger was compared) wrote poetry which was full of word play, often intentionally paradoxical, witty, whimsical and absurd. Many of the titles of his poems suggested that they were meant for children, while the content was actually aimed at adults, as his most famous rhyme: "Candy is dandy, but liquor is quicker."