V knihovničce dnes zabrousíme do oblasti takzvané poezie nesmyslu neboli nonsensové poezie. V zahraničí ji reprezentují takoví autoři jako Edward Lear nebo Ogdan Nash, u nás doma ovlivnila Emanuela Fryntu, Františka Rachlíka nebo třeba Jiřího Weinbergera. Na setkání nad jeho novou sbírkou zve Vilém Faltýnek.
Jiří
Weinberger je profesí matematik, věnoval se biokybernetice, dnes ho živí podnikání
v oblasti řízení projektů a rizik. Jiří Weinberger je ale současně básník a
na literárním poli rozhodně není nováčkem. Vydal sbírky Povídá pondělí úterku,
Ach, ty plachty, kde je mám a Kroky po krách. Loni přišel poprvé s prózou Jakápak
smůla? a před několika dny oslavil vydání nejnovějších veršů pro děti i dospělé
Na konci chřipky je krásně.
Kde se v člověku bere potřeba při odborném, inženýrském zaměstnání si hrát se slovy?
"Já myslím, že v době, kdy jsem žádné takové zaměstnání ještě neměl, to znamená mezi druhým a třetím rokem mého života."
Od té doby trvá nepřetržitě?
"Já
jsem přesvědčenej, že ano, že je to trochu jako ponorná říčka, která se vynořuje
a mizí. A ještě bych tě malinko opravil, já si nemyslím, že je to jenom hra
se slovy. Já bych řekl, že to je hra, ve které mají slova velice podstatnou
úlohu, ale když z toho vyloučíme to ostatní, zbydou nám slova, která nic neoznačují.
Myslím si, že člověk hrozně rád překvapuje sám sebe. A vytváření takovýchto
věcí patří k tomu málo se vyskytujícímu jevu, kdy člověk příjemně překvapuje
sám sebe. Většinou sám sebe překvapuji nepříjemně."
Knížku Na konci chřipky je krásně přišla přivítat Věra Bořkovcová z Washingtonu: "Já jsem Čechoameričanka, která má převážně americké školy, a proto já jsem dobře obeznámena s nonsensovou poezuií Edwarda Leara, Stevena Leacoka, Ogdena Nashe a jiných, ale o české nonsensové poezii jsem prakticky neměla ponětí. Když jsem poznala svého manžela, tak ten mě seznámil s Kobaltickými pohádkami básníka Rachlíka, ale teprve když jsem četla básně Jiřího Weinbergera, tak jsem pochopila, že tady existuje nonsensová poezie a dozvěděla jsem se o Emanuelu Fryntovi, Janu Vodňanském a podobně."
Weinberger:
"Musím se přiznat, že já ten termín nonsens příliš nemiluji. Mě se nelíbí
ta škatulka, do které to tím padá, protože je v rozporu s mou zkušeností. Nonsens
používám, spíš než aby byl cílem. Používám ho k tomu, abych se chránil před
stereotypem. Nonsens je záležitost zážitku, nebo chceme-li fyziologie. Když
budeme číst ty statě, tak tam se o zážitku moc nemluví. Tam se mluví o hříčkách
a kombinatorice a já nevím co všecko, a když není zážitek, není nic. A není
pravda, že nonsens je nic. Nonsens je ten zážitek."
Jiří Weinberger ve spolupráci s Věrou Bořkovcovou nyní připravuje první český převod nonsensové poezie Ogdana Nashe (1902 - 1971).
Text byl uveřejněn na www.radio.cz, 25. září 2005