Slova postmoderna, postmodernost, postmoderní literatura se pozvolna prosazují také ve výkladech o literatuře pro děti a pro mládež. Podstatné je, že některá básnická a některá prozaická díla určená této věkové kategorii vládnou v oblasti narativních vyústění znaky, které lze vykládat právě v kontextu postmoderního psaní.
Hledání postmodernismu v tvorbě současného básníka Jiřího Weinbergera není tedy odrazem módní kriticko-teoretické vlny. Průhledem do Weinbergerových tvůrčích schémat, odkrytím literárních kontextů, jež tu zřetelně, tu vzdáleně, naznačuje sledováním synkretických tendencí v jeho tvorbě a výkladem jeho nonsensových improvizací z různých úhlů lze interpretovat jeho poezii jako produkt postmoderního směřování literatury pro mládež.
Kniha Jiřího Weinbergera Ach ty plachty, kde je mám? se vyznačuje pocitovostí, racionalita v nich ustupuje zážitkovosti, realita senzibiIitě. Přitom Jiřím Weinbergerem představené vidění světa je objevné a autor prokazuje znalost "básnění" jako řemesla. Jeho poetika není vzpourou proti poetologické tradici. Naopak, formální aspekty a sémantické postupy čtenáři v mnohém připomínají známé autorské rejstříky.
Sbírka básní Ach ty plachty, kde je mám? tak představuje především hravou nonsensovou poezii, v jejímž prostředí Weinberger narušuje a znehodnocuje parodiemi klasický minisyžet jednotlivých čísel v duchu postmoderních postupů. Překvapivé pointy proto nevedou ke zdůvěrnění reality, ale navozují situace, jimiž lze dovodit diferencovanost a relativnost věcí a jevů:
Povzdychl si kapitán:
Ach ta jachta I kde ji mám?
Já snad jednou ztratím hlavu
už si nevzpomínám
Plavu.
Obdobnou roli nonsensové parodie kalambúrové povahy mají verše jako choboty chobotnic, do hořké ironie ústící jazykové obrazy s neobvyklou hláskovou instrumentací a neobvyklými rýmy
(v kastrólu zapraskal omastek
A já jseml dostal vztek
na celý svět
Na hrušky
na draky
na džíny
množiny),
mnohoobrazné verše v personifikačním vztahu k prvotnímu obrazu v básni Oslovila socha sochu atd.
Některé z vazebních variant se u Weinbergera vracejí k literárnímu dědictví směrů, skupin a osobností: poetistický a surreaIistický princip tvoření lze spatřovat v hříčkách jako kohoutek (u vodovodu) x vodovodní pták, brojler x bojler. Ostré, ale bravurně zvládnuté přechody do různých významových rovin ukazují k Edwardu Learovi, Lewisu CarroIIovi, Christianu Morgensternovi, Vítězslavu Nezvalovi, Emanuelu Fryntovi.
Jiří Weinberger nonsens neneguje, ale přehodnocuje. Hra se netýká jazyka a jeho napojení na realitu s cílem přinášet potěšení z objevů. Je principem, jehož prostřednictvím Weinberger deklaruje mnohotvárnost věcí a jevů i nekonečné možnosti krátkých spojení (lištička x Ryška, Macocha x socha x stalagnát, hamižnej potkan x káva x utrejch), polyvalentního vidění světa a lidského myšlení
(pojmenujem všechno pravým jménem
a potom to jméno zapomenem).
Weinberger ruší hranice mezi vážným a veselým, hrou a idylou, nedefinuje adresáta, fragmentizuje jazyk i kompozici, svět reflektuje spontánně i stylizovaně. Výsledkem "práce" s nonsensem nebývá poznání "pravdy", ale její ostentativní ironizování: ..jaro,.. milenci x skládka, smetiště, páté kolo u vozu. Nonsensovou poetikou tak modeluje svět kontrastů a relativity, jindy svět nečekaných souvislostí
(milión let mele mlýn
jemně mletý Temelín)
nebo rozdílných myšlenkových struktur (básně Travou leze slunce x Jestli mě namíchneš).
Básně Jiřího Weinbergera se vrství také do několika rovin významů. Lze je přijmout jako citlivé a zábavné veršování, jež je přístupné věkově nižším kategoriím příjemců, ale disponuje i dalšími zakódovanými významy. Báseň Potkal jsem v polích nádraží je tak současně humorně laděný text i text s možným nalezením prvovzoru (Ivan Blatný: Za městem v polích .., a vlak si píská v dáli), čistý požitek z vymýšlení i recepční alternativnost vzbudí báseň Až vyjdou pécéčka (šusťáky, móda, pécéčka, rakve).
Weinbergera tak lze číst jako autora populární literatury i jako autora sahajícího k pólu literatury vysoké. Zdánlivá vzdálenost se v objevených souvislostech může vytratit: hovorové a slangové výrazy v básni Jestli mě namíchneš dostanou "pravý" smysl teprve po pochopení meziIiterární relace (namíchnout, chechtat, potkan x káva, utrejch).
Intertextualita je vůbec významnou složkou Weinbergerovy sbírky. Objeví ji ihned ten, kdo zná také předchozí autorovu sbírku Povídá pondělí úterku. V novém kontextu se například jedna z básní sbírky stala kompozičním činitelem sbírky druhé: číslované parníky ve druhém případě představují celky svázané náročností jednotlivých čísel.
Některé souvislosti jsou u Weinbergera zjevné a nabízejí se k dekódování i dětským čtenářům (lištička Ryška, Macocha x soch je ráj, befe le me pes se veze, leze leze Tereza, stará láska nerezaví), častěji je odhalení vazeb náročnější, a to zejména tehdy, jde-li o prvky kompoziční, stylotvorné nebo žánrovotvorné (říkadlová forma se mění na baladu a ve zpívané poloze na šanson).
Významnou složkou Weinbergerovy poezie jsou vnětextové části knihy. Jde hlavně o zapojení grafiky do informačního řetězce, o ilustrace a ilustrační výmysly, které rozšiřují text o další rozměr (motiv parníku) a o obrazové členění veršů a slok. I tyto postmoderní postupy jsou nositeli významů: autor jimi čtenáře navnadí, získá jeho pozornost a čtenář luští text nejprve jako vizuální celek. Poté zapojí další svůj smysl a začne číst. Obvykle je to etapa prvoplánového, v podstatě radostného čtení, jež se nepídí po sekundárních významech a sémantických strategiích. lfetí fází je přijetí knihy jako poezie, s níž si lze zpívat a do jejíhož prožívání lze zapojit i její netextové položky.
Teprve po rozložení díla na několik strukturovaných částí může dojít ke zpětnému procesu, v němž čtenář je s to poskládat předložený a v některých motivických a formálních aspektech již známý stavební materiál do celku, který je nositelem nové nebo modifikované informace: verše Zazpívej si se mnou / ještě naposled nejsou předzvěstí pohřebního marše, verš padla facka nemá ve svém pokračování slova v lokále, naměkko neni vejce, ale jablko.
Projevem postmodernismu jsou i Weinbergerovy "vstupy do díla". Autor v několika básních informuje čtenáře o vlastním způsobu psaní, o vzniku svých textů, o jejich genezi. Jinak řečeno píše o tom, co má rád, co mu vadí, o čem přemýšlí a jak:
Posadím se do přírody
Nasadím si brejle
abych viděl co to škrábu
po papíře, ejhle!
Slova vzduchem poletují
zavírám je do písmen
do účesu ochechulím
pletu se jak policeman.
Tvorbu tak Weinberger deklaruje na jedné straně jako akt hravosti, ten však vzápětí zmrazuje ostnem ironie:
Umělec dosud nepřišel
umělcům se to stává
umělec nejspíš filmuje
do hlavy mu stoupá sláva.
Autor je částečně nositelem vypravěčství (já jsem já a vy jste moji hostí), ale jeho identita je proměnná a může mít povahu institucionální (účelnáje dělba povinností) nebo povahu vypravěčského hlasu (žije dítě zakřiknu té I sní, že bude hercem I hercem v našem kolektivu).
V literárních dílech pro mládež často setrvačností hledáme určitou výchovnou hodnotu, určité poselství, obohacení duše. Ve Weinbergerových textech didaktického principu mnoho nenajdeme. Do popředí se dostávají náhodné představy, dadaistické spoje, nejasnost případných výkladů a naopak málo jasných příčin a důsledků, málo zobecnění. Cesta, kterou čtenář se spisovatelem ujde, je plná stop, které je třeba rozluštit a které nemusí promlouvat ke všem, je plná odkazů, které mohou, ale nemusí navodit další představy, je bludištěm slov, obrázků a not,je na ní možno posbírat špetky moudrosti a hrsti banalit, usmát se, zamyslet, být vážný, propadnout melancholii, smát se a radovat.
A tak si povídat s Jiřím Weinbergerem, jen tak si povídat - postmoderně.
SUMMARY
Jiří Weinberger, the postmodernist
The author of the study is following Dne of the basic trends in contemporary Czech poetry for young people. The purpose of the study ís to contribute to the explanation or the term post-modernism in children's literature. The author introduces the transgression of the genre viewing two books by Jiří Weinberger.