Jiří Weinberger je experimentátor. Svým založením, svým pokušením. A je to pěkně významné. Pokus, pokušení, pokušitel. Pokouší se a pokouší vymýšlením, psaním i přednášením. Jak to třeba vypadá? Nápad, někdy jen slovo nebo věta, zpravidla ovšem situace, náčrt vyprávění. A z toho pokus, pokus to vyprávět, zpřítomňovat.
To ovšem potřebuje posluchače, hosty, diváky, obecenstvo... Díky tomu a díky pozornosti i odezvě posluchačů se z toho stává příběh a dostává to tvar. A najednou se v tom vyprávění objevují překvapivé události, překvapivé také a většinou hlavně pro experimentátora (někdy u toho ani ten posluchač nemusí být, stačí jen představa, jak by asi reagoval).
Bývá to smích, přesněji odstíny smíchu, spontánní vývoj projevu, pochopení, poznání. Sám experimentátor může najednou lépe a přesněji pochopit, o čem jeho vyprávění vlastně je a o čem ještě může být. Když se takové vyprávění a představení naplní a experimentátor má kdy a kde, může si zapsat, co ho překvapilo, co se mu ukázalo. A má-li chuť, může napsat první, druhou i další verzi daného vyprávění. Tu poslední verzi může mít příště pro jistotu v kapse. Mít to s sebou, ale ne před sebou, nečíst to, nýbrž zase jen pokoušet a pokoušet se to přítomným a vlastně s nimi vyprávět. S ohledem na to, co zůstalo v paměti od minule. V provokaci zrodu se možná tady a teď ukáže opět něco nového.
Potom z toho i o tom lze napsat povídku. A tím se otvírá možnost i pro čtenáře téhle knihy. Má-li chuť. Má-li pokušení. Má-li odvahu pokusit se.
I já bych měl chuť zkusit si nejeden nápad Jiřího Weinbergera. Zkusit se v jeho nápadu. Alespoň sám pro sebe, a přitom pěkně nahlas. A naslouchat takto zrozenému překvapení.
zdroj: Nerovnováha a jiné povídky