Jako volné pokračování knížky Anebo jen nezvyk? připravil "týž realizační tým" spojený básněmi spisovatele a kabaretiéra Jiřího Weinbergra, bývalého matematika, soubor Jak stalagnát!. Více než šedesát krátkých či kratších textů psaných vázaných veršem, řazených abecedně podle názvu (tvořeného prvním veršem), autor doporučuje číst "nejlépe v tichém prostředí a v duchu nahlas".
"ČERNÁ JE PŮDA, / kam vsákl se sníh, / klaun na dvou chůdách / vyčnívá z brázd. // Země se nechvěje, / a z nebe zebe. / Ti tam jsou všichni, / kdo chtěli se smát. // Jen klaun tu zůstal stát / jak stalagnát." Metaforika básně zvýrazněné titulem sbírky ukazuje, že ve světě mapovaném Jiřím Weinbergrem už velmi hlasitě znějí potemnělé tóny. Jak také ne, když doba je "zlá a vlezlá" a "čím dál rychleji do obrátek / uhání sluneční kolovrátek" či "jak zpomalený blesk / mne zaplavoval stesk". Z rodné vísky je dnes město - "V dojatém gestu / vnímám tu cestu / na rodnou adresu. / V mercedesu." - a "Pod hladinou ticha tiká / dívka jménem Robotika, / jednoho dne dá nám pac. / "Tiše tiká, nepospíchá, / ví, že přijde její čas.". Osobní, intimní a veřejné či obecné se spojuje do proudu, který nemůže být právě veselý, a to ani tehdy, když ho doplní satirický tón.
Jenže! Nebyl by to Jiří Weinberger, s nímž se od počátku jeho tvorby pojí charakteristiky jako "poučené hledačství a tvořivý experiment", "boj se stereotypem", schopnost rozvíjet asociace zvukové a jiné a (přirozeně) také nonsens, aby ani z tohoto životního "materiálu" nedokázal vydobýt verše, které působí uvolněně, které potěší. Třeba když si pomůže obrácenou perspektivou: "Deštivé ráno. Radši ne. / Deštivé ráno? Radši ne! // Proč ráno s deštěm / radši ne, radši ne? // Vždyť díky dešti / rostem a rašíme!" Nebo když si uvědomí, že "na srazu studentů z matfyzu" sice "zažil hlubokou patfýzu", protože byvší "holky jako lusky", jež "atrahovaly všechny mužský" / jak Jupiter svý měsíce"nemohou zapřít svůj věk, ovšem finále je úplně jiné: "Bláznivý baby v létě babím! / Vždyť já se s vámi skvěle bavím!"
A tak se dobývá, s myslí a očima otevřenýma, s citem pro detail: "Týden jak flašinet / den za dnem przní. Skřivánku, sopránku, / aspoň ty vrzni!" Nebo: "Chtěl bych mít na lebce olysalé / privátní solární panel. / Energie mi totiž dává vale." Lidový nápěv učiní z elektřiny bytost rozechvěle čekající na spojení se zástrčkou (Ej, moja elektřina, vášnivě bdící), jindy se odkazuje ke klasikovi inteligentního kabaretiérství (Mám jednu tetu na internetu). To už jsme blízko hříčkám primárně jazykovým, v nichž se kupř. násilníci pobijí "o vlastní čest" - "každý na svou vlastní pěst", a "nezasnoubená inženýrka" zjevně toužící po lásce "Čuchá, čuchá člověčinu, / čuchá, čuchá muže činu. // Mužčinu!"(nepamětníci bez povinné ruštiny nechť sáhnou po překladači). Některé nápady jsou přístupné i dětskému vnímání (např. hříčka s frazémem psí počasí), jak tomu ostatně u autora bývalo vždy.
Zkrátka: I když se jedna z nejpůsobivějších básní sbírky otevírá slovy "Na víčka sedla mi únava, / panenka v oku mi chřadne a uvadá", dodejme s jiným autorovým veršem: "Stálo to za pokus!"
Jiří Weinberger: Jak stalagnát!; kresby: Petr Wohl; sazba: Libor Vyhnálek; Nakladatelství Krigl
leden 2021