Jiří Weinberger vstoupil do české literatury jako autor hravých veršů, určených především dětskému čtenáři. Po sbírce Povídá pondělí úterku následují další publikace, ve kterých se adresáty spolu s dětmi stávají i dospělí (Ach ty plachty, Kroky po krách, Na konci chřipky je krásně, Antianalfabeticum, texty písní ke hře Myška z bříška). Do inteligentního a rozverného humoru proniká místy i vážný, existenciálně podbarvený tón. Nejlepší vtipy obvykle vymýšlejí lidé, kteří vědí, co je smutek a čím je tragický rozměr lidského údělu; např. proslulé židovské anekdoty pocházejí právě z takové inspirace.
Autorovy neotřelé rýmy a dokonalý rytmus básní, připomínající mj. poezii Emanuela Frynty a Jana Vodňanského, volají po zhudebnění, kterého se postupně ujímají Václav Lahodný, Michal Vích, Hana Tonzarová, Pavel Jurkovič, Miloš Kysilka a Tomáš Vlk. Weinbergerovy verše jsou základním stavebním kamenem řady kabaretních představení, v nichž autor také hraje a zpívá (nyní např. v kabaretech Obydlený meteorit, Kdybych byl žralok, Dobře vím, že jsi šedivá). Ke slovu se tímto způsobem dostávají také dialogy, úvahy a improvizovaně podané povídky; některé z nich již vyšly tiskem v autorově prozaické prvotině Nerovnováha a jiné povídky v roce 2011.
Weinbergerovy nové prózy vycházejí teď pod názvem Radostný úlek a jiné povídky. Vynikají úsporným stylem, překvapivou pointou, schopností proplétat jak skutečnost se snem, tak rozverný humor s vážností. Autor nemůže vystát hulvátství, prznění češtiny, stereotypně adorovaný „tah na branku“, všudypřítomný hluk a stále se upevňující vládu „zlatého telete“. Současně si však dobře uvědomuje, že náš svět se bez příměsi zla a ošklivosti neobejde.
Hrou se slovy, neotřelými nápady a překvapivou reflexí svých snů hledá autor hlubší smysl těch lidských situací, o nichž nelze bezpečně říci, do jaké míry jsme si je „svobodně“ zvolili a do jaké míry si nás – jako třeba hrdiny knih Franze Kafky – k sobě přitáhly. „Lidské bytí,“ říká velký německý existencialista Karl Jaspers, „je bytím v situacích.“ Člověk nemůže „vystoupit“ z jedné a nedostat se do druhé. Desítky a stovky situací, často dávno minulých, jsou s námi stále. Weinberger se v „radostném úleku“ zábavně a přitom do hloubky zabývá i rolí náhody v proměnách lidských situací. Jeho divertimenta nejednou přerůstají v osobitou „subjektivisticko-existencialistickou“ filosofii, jaká se nepěstuje v ústavech ani nepřednáší na katedrách. Bez závaží složitých pojmů a závazných tradic se vrací na agory antických měst. Usiluje přitom jak o co nejupřímnější vnitřní dialog, tak o otevřený rozhovor se čtenářem; řídí se tedy „láskou k moudrosti“.
„Jaký je význam paměti a zapomínání?“ ptá se autor a s uměřenou nostalgií se proustovsky ohlíží do propasti ztraceného času. Nevtíravě nám (i sobě) připomíná, že intelektuálská namyšlenost, faustovská neschopnost „prodlít“, ustavičná honba za úspěchem ani kult zábavy, ba ani samoúčelné poznání pro poznání nás ke smíření s vlastním nitrem nepřivedou. Natož pak k zásadnějšímu ponoru do (vždy) nejednoznačných situací.
Kniha Radostný úlek a jiné povídky čtivě, poeticky i vtipně vyzývá čtenáře, aby se zastavil, zamyslel, zasnil a – last but not least – zasmál. Zkrášluje stereotypní každodennost, kterou se mnozí z nás v dobrovolné službě podivným bohům současnosti nechávají usmýkat.
Jan Kosek