S básničkami, písničkami i povídkami Jiřího Weinbergera jsem strávil nejeden příjemný večer. Všechna představení, v nichž autor vystupoval s dlouhou řadou spolupracovníků a přátel, se mi líbila, vždy jsem odcházel s optimistickým pocitem, že se chytrý humor, beroucí si na paškál absurdní i obskurní stránky všedního dne, neodebral na definitivní odpočinek.
Kabaret „Obydlený meteorit“ (který tato knížka včetně notových záznamů čtenářům přináší) ještě překonal má očekávání. Jak zásluhou perfektního sladění slova a hudby, tak díky sevřenému scénáři v podobě šesti absurdních a přitom realistických příběhů, nastavujících zrcadlo současnému „dynamismu“, jenž považuje hlubší zamyšlení za ztrátu času a „zážitky“ vnímá bezmála jako náboženství. Člověk se přece nesmí zastavit, a pokud přece, tak jen tehdy, když mu svítí červená. Běda však, když nebude zuřivě mačkat tlačítko a vrhat uštvaný pohled před sebe, aby nepromeškal zeleného panáčka. Pokud by se třeba zasnil, dav ho, jakmile nastane kýžená změna světla, nejspíš ušlape. S jinou než se zlou se nepotážou ti, kdo nedokážou držet krok, především „chodci důchodci“.
Divák se směje, až se za břicho popadá, zejména když zazní nostalgické odrhovačky nebo vynikající operní parodie v podání Hany Tonzarové; celkový kontext však až tak legrační není. Verše a próza Jiřího Weinbergera jsou – podle mého názoru – tak dobré a vtipné hlavně proto, že jim nechybí silný citový a tragický rozměr. Výsměch si nakonec podává ruce se soucitem, k němuž se propracovali i takoví filosofičtí pesimisté jako Arthur Schopenhauer nebo Giacomo Leopardi.
JUDr. Jan Kosek, Ph.D., učitel a spisovatel